Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

Soumrak registry

Uživatel počítače je tvor hloupý, nespolehlivý a nedůvěryhodný, a čertví co by na počítači dělal, kdyby měl možnost dělat co se mu zlíbí. Proto byly vynalezeny úrovně oprávnění a proto někteří uživatelé možnost dělat co se jim zlíbí rozhodně nedostanou. Počítač je pak výrazně bezpečnější, a je-li operační systém kvalitní a strategie zabezpečení šikovně vymyšlená (například jako u prototypu všech pozdějších netbooků, u modelu Eee firmy Asus s firemní verzí Linuxu), uživateli odpadají veškeré starosti o bezpečnost. Na druhou stranu, je-li výrobce počítače slušný (což Asus je), dá majiteli počítače možnost zmocnit se administrátorských práv (pro laiky: to jako těch úplně nejvyšších) a vlastnoručně se o pocit stoprocentní bezpečnosti připravit.

Nahlíženo z tohoto pohledu, lze nejznámější operační systémy pro PC umístit do trojúhelníku. Jeden z extrémních hrotů představují OS typu Unix (včetně některých Linuxů), ten hrot nazvu kvalitní.  Druhý extrémní hrot trojúhelníku představují OS typu Windows, které sice nabízí odstupňované úrovně oprávnění, ale ani nejnižší úroveň oprávnění nezabrání uživateli ten OS a jím nabízené prostředí ohavně poškodit a narušit – tento hrot nazvu lajdácké.  Třetí extrémní hrot trojúhelníku představuje OS Android, jehož tvůrci vůbec nepřipouští možnost, že by kdokoli mohl mít administrátorská práva a tedy že by si majitel příslušného zařízení s ním dělal co se mu zlíbí. Tento hrot nazvu ošizené. Ač nerad, musím připustit, že faktická bezpečnost i pocit bezpečnosti poskytovaný ošizenými OS je srovnatelný s kvalitními OS.

Ruku v ruce s možností dělat co se uživateli zlíbí jde možnost vědět co se děje a vědět jaké údaje obsahuje. Zejména uživatelé OS typu Windows jsou od možnosti vědět jaké údaje jejich PC obsahuje velice důkladně odříznuti. Mechanismus, kterým je to docíleno, nese anglický název registry (český překlad registr mi připadá hodně pitomý, dával bych přednost označení registratura). Ať si tvůrci OS typu Windows říkají a píší sebevzletnější ujištění o optimalizaci a prospěšnosti, skutečným smyslem registratury je utajit údaje před uživatelem. 

Princip registratury je stařičký. Naznačil jej už E.A.Poe v roce 1844 v povídce The Purloined Letter. Utajovanou informaci (v Poeově případě ukradený dopis) je třeba zašantročit mezi bezvýznamné krámy a umístit tak, aby byla všem na očích.  Zlepšovák tvůrců registratury spočívá v tom, že bezvýznamných krámů (nejrůznějších nastavení té či oné prkotiny) jsou řádově statisíce (ne-li milióny). Instalace programu mimo jiné znamená, že program si uloží svoje údaje do registratury. Právo zapisovat do registratury náleží vyšším úrovním oprávnění, uživatel s minimální úrovní oprávnění tudíž nemá ani oprávnění instalovat programy.

A vracím se k výchozímu tvrzení. Uživatel počítače je tvor hloupý, nespolehlivý a nedůvěryhodný, a čertví co by na počítači dělal, kdyby měl možnost dělat co se mu zlíbí. Proto někteří uživatelé možnost dělat co se jim zlíbí rozhodně nedostanou. Ve školním prostředí jsou těmito hloupými, nespolehlivými a nedůvěryhodnými uživateli učitelé a studenti. Bylo by krásné, kdyby odstřižení učitelů a studentů od vyšších úrovní oprávnění mělo za následek uživatelský komfort a bezpečnost blížící se stoprocentní, ale žel, pohybujeme se v prostředí lajdáckých OS, takže bezprávní učitelé sdílející týž počítač si i tak vzájemně ztrpčují život (bez zlého úmyslu) a dostatečně šikovní bezprávní studenti dokáží (pouhým přenastavením viditelné části počítačového prostředí) zadělat i na mezinárodní incident.

Podobně jako další zlepšováky tvůrců Windows, i registratura „pije krev“ uživatelům už dlouhé roky. Jedním z možných protiopatření jsou virtuální prostředí (označovaná např. sandbox).  Takový sandbox nabídne tajnůstkářskému programu „falešnou“ registraturu. Tajnůstkářský program si do  „falešné“ registratury zaznamená všechna svoje tajemství, jenže sandbox všechna tato tajemství (na pokyn uživatele) záhy zapomene.  A při příštím spuštění tajnůstkářský program ta svá tajemství marně hledá.

Zbytečno připomínat, že slušný program slušného programátora (nebo slušné firmy) žádné udaje před uživatelem neskrývá a do registratury nic nepostradatelného nezapisuje. Takový program lze provozovat aniž by byl nejprve instalován. Programy, které lze provozovat aniž by byly nejprve instalovány, se označují portable (neboli přenositelné).  Uživatel si je může nosit s sebou na flashce, na disku androidského tabletu nebo v paměti (i nepříliš chytrého) telefonu, a spouštět kde se mu zlíbí. A to i tam – tohle je zajímavé! – kde na instalaci programu nesmí dotyčný bezprávný uživatel ani pomyslet!

Poznámka: Předchozí odstavec platí pouze pro lajdácké OS. Pokud se tvůrce kvalitního OS rozhodne, že uživatel s jinou než nejvyšší (t.j. administrátorskou) úrovní oprávnění nesmí na daném zařízení spouštět svoje programy, může tomu zabránit způsobem zcela neprůstřelným.

V poslední době jsem se setkal (a proto píši tento blogový vstup) se dvěma takovýmito portable verzemi starých osvědčených programů pro prostředí Windows. Program na zpracování obrázků XnView a překladač Dev-C++.   Oba vynikající, oba vřele doporučuji.  XnView umí, mimo jiné, dávkové zpracování obrázků, přičemž dávka může zpracovávat libovolně velký počet obrázků a obsahovat neomezené množství silně netriviálních operací. Dev-C++ umožňuje programovat i grafické uživatelské rozhraní.

Netradičně, to nejhorší na konec.  V branži ICT nemá slušnost co pohledávat (nevěřícím připomínám krutý osud a zánik průkopnické a vůči zákazníkům maximálně slušné firmy DEC neboli slavné Digital), takže je jisté, že s programy ukrývajícími svá hanebná tajemství do registratury se nepřestaneme setkávat hned tak.


Zpoza Bosporu

Ano, až zpoza Bosporu dorazili na naši školu stážisté. Je dobré, že se o naší škole ví až v Ankaře. Tedy, pokud se o naší škole v té Ankaře ví. To byla jedna z informací, které jsem z Turků páčil, a oni mi (respektive mojí půvabné tazatelce) odpověděli. Ale moudrý z toho nejsem. Koho to zajímá, prohlédněte si to na

https://www.youtube.com/watch?v=DCaINrp1OO4

Příprava

Že u nás budou Turci a že jsem jedním z těch, kdo je budou učit, jsem se dověděl s asi týdenním předstihem. A také jsem dostal seznam jejich požadavků, co se chtějí učit. Moje první reakce (na ten seznam požadavků) byla jednobitová – „nesmysl“. Druhý den mě kolegyně, která tureckým stážistům zajiš’tovala program, vyzvala, ať tedy tu náplň pro nějakých 12 hodin programování upravím podle mých vlastních představ. Pokusil jsem se turecké požadavky přefiltrovat (aby dávaly smysl), setřídit a doplnit (aby témata pokud možno navazovala).  Současně jsem začal předělávat vybrané studijní materiály do angličtiny. Nikoho ze zůčastněných nenapadlo, že by výuka tureckých stážistů mohla probíhat jinak než v angličtině.

Další den se mi můj návrh učiva vrátil zpátky – předpokládám, že zkorigovaný tureckou stranou. Vrátil se v původní nesmyslné podobě. Na jednu stranu „náš zákazník – náš pán“. Ale na druhou stranu, nesmysly se mi špatně přednášejí. Rozhodl jsem se vyčkat příjezdu stážistů a problém učiva vyřešit v osobním styku. V té době jsem měl řádově deset webových stránek (hlavně výklad, a k němu některá cvičení) převedených do angličtiny. I tuto činnost jsem přerušil, odhodlán vyčkat dalšího vývoje. Udělal jsem dobře – ušetřil jsem mnoho práce. 

Střet s realitou

Existoval přesný rozpis, kdy kde Turci budou a kdo je tam má co učit. Ke známé militaristické poučce „žádný plán nepřežije střet s nepřítelem“ můžeme přidat dodatek „ani s tureckými stážisty“. Rozpis sem a rozpis tam, jednoho krásného dne se vyvrbili na naší škole, neočekáváni. E-mail, který na jejich příjezd upozorňoval, je předcházel o několik hodin, ale cestou uváznul kdesi v administrativním soukolí. 

Mnohokrát jsem se přesvědčil, že moje šéfová si vždy ví rady. Turky s veškerou patřičnou slávou uvítala a nasadila jim náhradní program – prohlídku areálu školy. Areál naší školy je pro podobnou činnost vděčný terén – rozsáhlý, členitý, místy tajemný, místy i ne zcela bezpečný. Prohlídka mohla být pro stážisty dost zajímavá.

Párkrát jsem se přesvědčil, že moje šéfová anglicky umí. Ale dělá mi radost, že mě občas nechá, abych jí jazykově kryl záda mojí středozápadní američtinou. I tentokrát. Ale ouha – komunikace se stážisty probíhala komplikovaněji, než jsme očekávali. České uvítání – přetlumočení z češtiny do angličtiny – ale co to?! Následovalo další tlumočení z angličtiny do turečtiny! V patnáctičlené skupině Turků rozumí anglicky tak čtyři nebo pět? Ale, jak tedy má probíhat výuka?

Jazyková bariéra nebyla jediným překvapením. Rozvrh stážistů připravený pro dvě skupiny po osmi studentech (aby se v počítačové učebně se šestnácti studentskými pracovišti stážisté vešli vedle studentů, kterým tam probíhá programování podle rozvrhu) byl zredukován na polovic, s tím, že stážisté budou ochotně sedět po dvou u jednoho počítače. Rozvrh stážistů původně využíval všechny vyučovací hodiny, ale bylo nám naznačeno, že osm ráno je zbytečně brzo.

Vyučování

Probíhala i další výuka a další činnosti pro stážisty, ale „moje“ z toho byla výuka programování. Ta byla rozvržena do dvouhodinovek (podobně jako programování pro moje kmenové studenty). Podobné (nebo stejné) byly i další okolnosti. Veškerou probíranou látku mohou studenti sledovat na webu, ve školním e-learningovém prostředí, ve formátu HTML. Stejně tak i zadání všech cvičení.  (Pro stážisty byly některé z těchto stránek anglicky.) Na začátku každé dvouhodinovky na projekční ploše zobrazím téma dne. Témata jsem určoval podle mého upraveného rozpisu a nikoli podle původních tureckých požadavků, ale nikdo neprotestoval. Kvůli jazykové bariéře jsem si nalezl dvě skupinky, které jakžtakž komunikovaly anglicky, a u nich jsem dohlížel, aby správně pochopily zadání cvičení a aby cvičení dotáhly do zdárného konce. Odměnou mi byla nefalšovaná radost stážistů (a stážistek – viz video) z úspěšného splnění úkolu.

Všiml jsem si, že stážisté nevystavení dohledu pedagoga se věnují přesně stejné činnosti, jako mí kmenoví studenti – hraní on-line her. Žertem jsem na to upozornil tureckého učitele, který skupinu stážistů doprovázel. Se smíchem jsme se rozešli každý do jiného koutu učebny. Když jsem se po chvíli ohlédl, seděl u počítače ten učitel a tu on-line hru hrál on.

Jiný kraj, jiný mrav

Asi by mě nenapadlo řešit oděv a obecně vzhled u stážistů z partnerské školy v Německu (ale čtenáře by to mohlo zajímat – mají slušivé školní uniformy). U Turků to považuji za významné. Jde zejména o způsob vnímání Turků našimi studenty, který je, k mému překvapení, odlišný od mého.  Po více než desítce let práce v zemích se silnou tureckou menšinou jsou mně osobně Turci velice sympatičtí a beru je jako jeden z běžných evropských národů. V takové Vídni si člověk všimne Turkyně pouze tehdy, je-li po muslimském způsobu zahalená. Někdo si možná neuvědomí, že 90 nebo více procent Turkyní nevnímá, protože se ničím neodlišují. To v Salzburgu je to jiné – vydám-li se do turecké čtvrti za extra chutným a levným jídlem, nemohu pochybovat, že všechny ty dívky a dámy na ulici i v restauracích, které délkou minisukní a úsporností triček a blůziček dávají na frak rodilým Rakušankám, rozhodně jsou Turkyně. 

Vůbec mě nenapadlo, že mí studenti budou Turky považovat v první řadě za muslimy. Toto jsem se mým studentům snažil vymluvit (asi bez úspěchu), ale s Turky samotnými jsem to neprobíral. A jak vypadali? Podle očekávání, pro diváky tureckých televizních seriálů. A jejich oděv? Ty tři studentky, které se střídavě účastnily mých hodin, bych popsal jako „nenápadně elegantní“ (což je přibližně stejně, jako moje české studentky). Ani náznak jakéhokoli závoje či šátku. A studenti? Přesně stejní, jako moji čeští studenti.  Trička, mikiny, džíny. Opět, kdo chce vidět, prohlédněte si to na

https://www.youtube.com/watch?v=udraGvr56EI

 


It’s the motivation, stupid!

Mí studenti nejsou hloupí. Pokud nedosahují žádoucí studijní výsledky, respektive nedosahují žádoucí studijní výsledky stabilně, je to proto, že jsou líní.
Lenost sama o sobě je příznivá vlastnost, pokud způsobuje, že lidé se snaží vykonat požadovanou práci s co nejmenším úsilím.
Jenže někteří studenti na to jdou obráceně – minimalizují svoje úsilí tak, že požadovanou práci nevykonají. Jelikož předpokládám, že studenti se naučí provádět určité činnosti právě tím, že je opakovaně provádí – nejprve podle návodu a pod dohledem, postupně návodů a dohledu ubývá – je tento přístup studentů zcela špatný. Neboť pokud student přestane činnost provádět, nelze očekávat, že se ji naučí.
Proč studenti neprovádí uloženou činnost? Nevadí jim, že se látku nenaučí? Neděsí je blížící se maturita? Zdá se, že nevadí a neděsí.
Odhaduji, že nesnáz je v nedostatečné (nebo nulové) motivaci studentů.      

Jak zvýšit motivaci studentů?
Zdá se, že motivace studentů prudce vzrůstá, jakmile se přiblíží termín pololetní či celoroční uzávěrky klasifikace. Tehdy někteří studentští experti dokáží za 15 minut provést a mně předvést činnost, kterou jsem z nich marně páčil dlouhé týdny.
Bylo by pěkné dokázat navodit iluzi blížící se klasifikační uzávěrky. Než dokážu toto, zkouším jiné postupy. Které jsou nejúčinnější? Nepomáhá pětka do učitelova notesu. Pomáhá pětka do notesu a posléze zobrazená na projekční ploše, popř. na webové stránce, kterou si student může zobrazit na svém zařízení.


Poznámka pro utajovače osobních údajů: Na té webové stránce se známkami nesmí být jména studentů, tak se to musí řešit jinak.


Pokud je doba „obrátky“ zadávaných úkolů v řádu týdnů, postačí i obrátka údajů na webu v řádu týdnů. Jenže co s údaji „okamžitými“, se známkami typu „děláte to úplně špatně – pět!“ a „děláte něco jiného, místo abyste pracoval na zadaném úkolu – pět!“ ?
Pokusil jsem se obrátku zveřejňovaných údajů o známkách výrazně zrychlit. V současnosti mám k dispozici program, který umožňuje pořízení, záznam, vyhodnocení a zveřejnění známkovacích údajů v řádu minut, a je-li důvod spěchat, desítek vteřin. Nemohu to objektivně prokázat, ale můj subjektivní dojem je, že se zvýšil zájem studentů o známky. Projevuje se zvýšenou zpětnou vazbou, studenti se více zajímají „za co?“ a „proč?“ a také více upozorňují na okolnosti, kterými mohou být jejich známky příznivě ovlivněny.

Využití programu v různých předmětech
Z hlediska nasazení a využití známkovacího programu rozlišuji dva druhy předmětů – předměty typu „P“ a předměty typu „A“.
V „pomalém“ předmětu typu „P“ studenti pracují převážně individuálně, volí si svoje tempo práce (a já dohlížím, aby ono tempo nebylo nulové) a do jisté míry si mohou zvolit, kdy mi oznámí dosažení té které dílčí etapy. Spolupráce mezi studenty není potlačována, ale občas dostávají studenti „individualizované“ zadání, a tehdy „opisovat“ má smysl jenom pro ty studenty, kteří látku obstojně ovládají. Za jednu hodinu student dostane minimálně jednu známku, a je-li  aktivní, tak dvě, a pokud k sobě nějak přitáhne moji pozornost, tedy tři. Tři je maximum.
V „rychlém“ předmětu typu „A“ existují dva režimy:
Ve „společném“ režimu všichni studenti řeší stejný úkol, přičemž zpravidla řešení prezentuje jen jediný z nich. Spolupráce mezi studenty se spíše nepředpokládá, ale není potlačována, pokud nenarušuje činnost ostatních (t.j. pokud nevyrušuje).
V „individuálním“ režimu všichni studenti zpravidla řeší (do jisté míry) podobný úkol, přičemž každý prezentuje svoje řešení. Spolupráce mezi studenty se nepředpokládá, a občas (při písemkách) je potlačována.
Stručně lze předmět typu „A“ charakterizovat tak, že kromě hodin, kdy vykládám, je vše, co student řekne nebo napíše, hodnoceno a známkováno. V případě ústního projevu ihned. Student může za hodinu získat jedinou známku (např. z písemky), ale klidně také tři nebo pět.

V hodinách typu „P“ již program používám, s výše uvedenými přínosy. Neočekávám, že by tyto hodiny vyžadovaly (či dokázaly uplatnit) nějaké radikální vylepšení vlastností programu.
V hodinách typu „A“ jsem program zkoušel použít, a narazil jsem. K mému překvapení jsem narazil na moje vlastní omezené schopnosti!
Obrátka zadávání úkolů, studentských odpovědí a známkování je zde v řádu vteřin.
První zádrhel byla nedostatečná rychlost programu, ale to jsem snadno a rychle vyřešil (jednotlivá úprava programu mi trvá cca 2 dny).
Druhý problém nastal, když jsem chtěl program použít místo mého učitelského notesu. V notesu jsou stránky pro třídy a učební skupiny, řádky pro jednotlivé studenty a kolonky pro známky – to přece program dokáže také! Program to samozřejmě dokáže. Tak kde je chyba?

Až teprve při testování programu jsem si uvědomil, na co potřebuji svůj notes nejvíc. Abych viděl, kdo ještě nebyl vyvolaný (a samozřejmě, kdo ještě nebyl vyvolaný dvakrát, třikrát, atd.). V notesu to vidím na první pohled, ale na obrazovce jsem ztrácel dlouhé vteřiny, než jsem se zorientoval. Poté, co jsem si program vyvolal na obrazovku – stále na té obrazovce být nesměl, blokoval by další činnost.

Obsah obrazovky monitoru stolního počítače v učebně je – samozřejmě! – totožný s obsahem projekční plochy, kterou vidí studenti. Technicky realizovatelné jsou i další alternativy (kdy obsah obrazovky a projekční plochy není totožný), ale prakticky použitelná je právě jen tato jediná.


Usoudil jsem, že obrazovku stolního počítače – už i tak přeplněnou dalšími velice potřebnými údaji – musím oželet.
Známkovací program mohu naštěstí provozovat i na tabletu. Tedy jsem to zkusil s tabletem. Ale nastal stejný zádrhel – i když obrazovku tabletu zabírá jenom ten jediný program, když chci zjistit, koho vyvolat, trvá mi to pár vteřin. To je nepřípustně dlouho!
Nezbývá než programu přidat další okno - takové, na kterém budou potřebné údaje zobrazeny mnohem výrazněji a nápadněji. A to nové okno může být celkově menší, nežli dosavadní okna “celoplošná“. Pak se uvidí. Možná se známkovací program i vrátí na obrazovku stolního počítače v učebně.

Úzké hrdlo
Základním úzkým hrdlem a facilitou, jejíž omezená kapacita omezuje vše ostatní, je projekční plocha. Její rozměr je standardní, a aby ji mohli sledovat všichni studenti (i ze zadní řady), musí písmo mít jistou minimální velikost. Nemá tedy smysl zvyšovat rozlišovací schopnost. Běžné projektory mají mizernou hloubku barev, ale ani zlepšení tohoto parametru by znatelně nezvýšilo informační tok. Jediné, co by pomohlo, je zvětšení projekční plochy. Soudím, že studenti by dokázali vnímat současně dvě standardní projekční plochy, a předpokládám, že i běžný stolní počítač by takové dvě plochy dokázal obsloužit, za přijatelnou cenu.

Pochybuji, že mi škola v dohledné době takovýto luxus – dva projektory v jedné učebně – pořídí. Zajímalo by mě, zda i jiní učitelé by toto uvítali.

 

 

 

 

 


Agramatismus strikes again!

Má smysl věnovat skladbě vět a teoretizování kolem jazyka tolik času? Nebylo by lepší tyhle věci vysvětlit jen informativně a dál se věnovat rozvíjení skutečně potřebných jazykových dovedností? – Toto řeší Lidové Noviny a Eduin. Další téma, při jehož sledování mám věru co dělat, abych dodržel netiketu a všechny ty slušňácké požadavky portálu RVP.

Na Eduinu se tváří, jako že jde o hotovou věc a jako by agramatismus dávno drtivě vyhrál. Že prý „stačí si přečíst pár náhodně vybraných sdělení například od úřadů nebo chvíli poslouchat vyjadřování lidí třeba v televizních debatách, abychom pochopili, že to, co tu chybí, není teorie, ale praxe. Schopnost nalézat pro to, co chceme vyjádřit, co nejpřesnější, nejvýstižnější a nejpůsobivější výrazy, …“   Atd. apod. Jenže už jenom rozhodnutí, zda mluvčím, kteří se vyjadřují jako pologramotní televizní baviči, více chybí teorie nebo praxe, je sporné. Neměl by mluvčí hledající výstižný výraz znát rozdíl mezi podmínkovým souvětím s podmínkou skutečnou a podmínkovým souvětím s podmínkou neskutečnou? Domnívají se snad prosazovatelé agramatismu, že stačí vědět, že „něco takového“ existuje, a zbytečno umět ony jazykové jevy pojmenovat? Ale jak potom chcete komunikovat s učitelem jazyků či s jazykovým korektorem? Takhle přece nemůže fungovat skutečné vzdělávání!

„Dneska už je zřejmé, že učit se cizí jazyk pomocí gramatických pravidel nebývá moc efektivní a jediné, co funguje, je co nejpřirozenější cesta odposlouchávání, čtení a mluvení.“ — Zřejmé? Asi jak pro koho. Jak má učitel opravovat studentům elementární chyby a vysvětlovat, v čem ta která chyba spočívá? Že to student špatně odposlechnul? Nebo by se – podle šampiónů agramatismu – studenti vůbec neměli opravovat? Ať si blábolí co chtějí, hlavně že je to nenudí?

Vedle výše uvedené buldozerové argumentace se tu pracuje i s citáty osobností.  Citován například Ondřej Šteffl: „Protože škola je pořád uzavřená do sebe a ignoruje okolní svět. Protože učitelé nic jiného neumějí a nikdo po nich ani nic jiného nechce. Učí se to, protože to někdo zkouší.“ — Odhaduji, že i Ondřej by uznal, že tvrzení evidentně neprokazatelné („učitelé nic jiného neumějí“) lze stěží použít jako argument. A kdybych měl tu moc, chtěl bych od češtinářů právě toto (aby učili větný rozbor). Ne proto, že to chci zkoušet, ale proto, že při studiu cizích jazyků to studenti potřebují. Když je to nenaučí češtináři, musí je to učit angličtinář. Neefektivní, if you ask me.

Chce-li (a dokáže-li) někdo učit jazyky děti v mateřských školkách bez výkladu gramatiky a vůbec bez jakékoli teorie, budiž mu to přáno. Ale učit jazyky na střední škole bez gramatiky a bez teorie obecně je chybný postup. Pokud na to učitel přistoupí, nevyhnutelně se dostane do situace, kdy zjistí, že výborný student s obstojnou znalostí příslušného jazyka dělá (i třeba drobnou) chybu. Ale jak studenta opraví? Říkáte (nebo píšete) to špatně – správně je to takhle. Co je na tom mém špatně a proč je to vaše lepší, může se zeptat student. A zde debata končí, protože bez gramatiky a bez teorie učitel nemá k dispozici žádný mechanismus, jak chybu popsat a zdůvodnit, proč je chyba chybou.

„… většina žáků vůbec nechápe, k čemu jsou takové věci jako pojmenovávání vedlejších vět dobré.“ — Bylo by lepší, kdyby to studenti ihned věděli a mohli vědomost ihned v praxi (t.j. ve výuce cizího jazyka) ověřit a použít. Ale to by vyžadovalo značné úsilí při koordinaci dvou (nebo i více) školních předmětů – nejsem si jistý, zda je to při rozumných nákladech realizovatelné. Dovedu si představit, že studentům by se hodila podobná koordinace i mezi jinými předměty (matematika a fyzika?). Ale pokud tu koordinaci škola nezvládne, přece to není důvod ty užitečné poznatky nevyučovat a od studentů nepožadovat jejich znalost!


Greenfoot Chronicles – sázka na military

Programování je radost. Potěšení. Záliba, zábava, relaxace. Pro někoho koníček a současně živnost. Prostě cosi příjemné, žádoucí, vyhledávané.
Avšak soudě podle jejich chování na hodinách, pro některé (menšinu, díkybohu!) moje studenty je programování ztráta času, otrava a buzerace. Kdyby programování považovali alespoň za sice nepříjemnou, ale přesto povinnost, mohl bych si jako učitel nejspíš blahopřát. Avšak, žel, není tomu tak. Programování je pro ně cosi, co je třeba okázale ignorovat a hlavně se neztrapnit tím, že mu věnují sebemenší pozornost, natožpak úsilí.

Varování: následující text obsahuje product placement!

Abych čelil výšeuvedeným negativním a nekonstruktivním postojům, rozhodl jsem se nalíčit na studenty návnadu. Návnadu v podobě programovacího prostředí Greenfoot. Hejbá se to, vybuchuje to, a když si s tím dám trochu práce, bude to i střílet, obecně tedy bojovat a studentům to dá šanci vyhrávat.
Formálné se to i vejde do tématického plánu, je to vlastně opentlená Java a ta spadá do žádoucí kategorie Objektově Orientovaných jazyků.
Tak tedy hurá na Greenfoot.

Kdysi dávno jsem si stáhnul stand-alone verzi programového prostředí Greenfoot. Jak ta se mi dnes hodí! Žádná instalace – ani já a samozřejmě ani mí studenti nemáme administrátorská práva na studentské počítače – a já potřebuji mít provozuschopný Greenfoot TEĎ (a ne až si na mne najde čas vrchní administrátor). V balíku je obsažen i javovský JDK, a opět, navzdory odstrašujícím hláškám, žádná instalace. Stačí umístit na disk přislušného počítače a jenom Greenfootu sdělit, kde JDK najde.

Často studentům připomínám, že v mém kurzu je naučím programovat, ale zacházet s počítačem je musí naučit někdo jiný a jinde. Ale nedá se nic dělat, aby se věc pohnula kupředu, tak některým přece jen musím vysvětlit, jak rozzipovat zakryptovný soubor. A některým to ukázat, a za některé udělat sám.
Ale jinak dobrý, Greenfoot všude na druhý pokus (nejdříve chce JDK) nabíhá a studenti se pouští do hraní. Ne všichni, zázrak jsem neočekával, ale podstatná část. Sláva!
A je tu první úkol: Přeprogramujte scénář „Lander“ (neboli přistání raketky na Měsíci) tak, aby raketka bezpečné přistála a nevybuchla.
Studenti se pouští do díla. K mému nadšení i ti nejvétší flákači.
Čekám. Studenti kutí. Výsledky žádné.
Čekám. Čekání je nekonečné.
Jeden ze studentů hlásí úspěch. Nadšeně se jdu podívat. Údajný úspěch spočívá v tom, že student dokáže přistát při ručním řízení.
„Pěkné. Ale nepochopil jste zadání – vy to máte NAPROGRAMOVAT! Aby to přistálo samo!!“
Další a další studenti si zkouší přistát při ručním řízení. V pořádku, musí zjistit, co to obnáší.
Další studenti si hrají s prostředím a s ikonkami, obměňují možné i nemožné. Na jednu stranu vítaná zvědavost, na druhou stranu nežádoucí odbíhání od tématu. Ach jo.
Čekám. Nadšení mě opouští.
Konečně přichází první výsledky. Ano, raketky studentů bezpečně přistávají na Měsíci a při dosednutí nevybuchují.
Čtu si upravený program prvního řešitele. Ale hrome, vždyť mechanismus spouštění motoru vůbec není upraven. Raketka bezpečně přistává aniž by použila motor? Jak to?
No jistě, švindl.
Čtu program druhého řešitele, třetího. Všechno švindl.
Všechna řešení všech úspěšných řešitelů jsou založena na švindlu.
Rozhoduji se uznat všem švindlířům jejich řešení a známkovat „za jedna“. Konec konců, řešitelé sice neprojevili smysl pro fair play, ale porozumění upravovanému programu ano. Aspoň ti, kteří to neopsali od spolužáků. Pár takových snad existuje.

Každopádně příští zadání musí být neošvidlovatelné.


Roll out!

Historický úvod

V některém ročníku se studenti-programátoři učí krásný programovací jazyk C++, a pak v některém dalším ročníku k tomu přidají ještě programovací jazyk C#. Oč méně krásný, o to více tržně prosazený. Je to dost?

Ano i ne. Lze předpokládat, že v každém ročníku se najde student, který se dokáže naučit libovolný počet dalších programovacích jazyků, a pokud k tomu potřebuje školu, tedy aby (levně) dodala překladače. A bohužel je jisté a mnohokrát na vlastní kůži experimentálně ověřeno, že v každém ročníku se najde student neschopný (nebo neochotný) rozpoznat, co mají jazyky společné a v čem se liší (a proč se liší a jak významné jsou ty odchylky) – tedy student,  který se ocitne zcela dezorientován i při změně překladače z v.07 na v.08. 

A pak je možné, že ta skupinka studentů, těžiště jejichž odbornosti leží kdesi na půl cesty mezi hardwarem a softwarem,  (zdánlivě?) nadšená ze sdělení, že se navíc budou učit prapůvodní programovací jazyk C, si od onoho vývoje slibovala ještě cosi jiného, ne nutně mně známého a mnou očekávaného. Přece proč všichni studenti vítají, když výuka probíhá jinak, než si učitel nalajnoval …

Každopádně rozhodnutí vyučovat jazyk C považuji za správné a neopomněl jsem je příslušnému kolegovi-navrhovateli pochválit.  Pochvalu doprovázelo varovné sdělení, že mu záhy pošlu seznam předmětů a údajů, o kterých očekávám, že mi je on poskytne. Kolega-navrhovatel kontroval varovným sdělením, že mi je samozřejmě ochotně poskytne, ale vyhledání může jistou dobu trvat. Délku prodlení neupřesnil, ale mám s ním své zkušenosti. Týdny, měsíce, roky …

Pomůcka

Jedním z předmětů mého zájmu bylo nějaké jednoduché programovatelné zařízení, které by zřetelně demonstrovalo činnost studentských programů. Student naprogramuje, exáč nahraje do mašinky, zmáčkne čudlík, a mašinka něco dělá. Svítivky blikají, obrazce na displeji se seskupí do tvaru písmen, text roluje po displeji. Zařízení vyžádáno, přislíbeno, nedodáno. Zmínil jsem se ve společenské konverzaci o této situaci a osoba, na jejíž soud dám, se (jemně) vysmála mojí naivitě, když nechám běh celého kurzu drhnout na této nesplněné podmínce.

Vyléčen z naivity, rozhodl jsem se na nic nečekat a kýžené zařízení nahradit programem (jmenuje se testbed_1, současná verze je v.1.02).  Student nebude nikam nahrávat svůj exáč, naopak si na studentský počítač nahraje můj exáč, spustí jej a pokusí se přimět ten svůj program, aby s ním komunikoval. Místo mačkání čudlíku klikne myší,  místo svítivek se budou rozsvěcet a zhášet pouze pixely na monitoru. Toto řešení má svoje pro i proti.

Argumenty pro: Ladění. Komunikace se bude snáze ladit. Můj program vše loguje, a zpětně lze analyzovat vše, čeho se studentův program při komunikaci dopustil. Množení. Elektronické hejble by bylo nejspíš jedno. Maximálně dvě, tři, ale každé jiné. Zatímco program si stáhne každý student, který dostane za úkol s ním komunikovat. Všechna paré zaručeně stejná.

Argumenty proti: Neprůchodnost rozhraní. Tohle bude zhýčkaným studentům vadit. Zhýčkaným studentům budu muset znovu a znovu (a nejspíš marně) vysvětlovat, že rozhraní o teoretické šíři 27 bitů (a praktické šíři 14 bitů) je tu schválně, že právě ono má studenty naučit disciplíně a rozvaze, co dělat dříve a co později. Možnost obejít. Moje nejhorší obava. Zadám úkol „prostřednicvím programu testbed_1 zobrazte text o délce 200 znaků“. A student šikula sedne a napíše program, po obrazovce mu bude sem a tam jezdit dlouhatánský text i s hyperodkazy, v barvách duhy a v desti fontech. Všechny požadavky splněny, chci jedničku! Všechny požadavky opravdu splněny, až na ten základní – programu testbed_1 a jeho čtrnáctibitovému rozhraní se studentovo řešení vyhýbá zdaleka. Kdyby tou hrací plochou bylo opravdové elektronické zařízení, bylo by mi mnohem více jedno, jak na něm student docílil požadovaný efekt.

Jednoduché a složité

Proč dělat něco jednoduše, když to jde složitě? (Ne, teď nehodnotím vlastnosti prostředku Moodle, přes který jsem nucen protlačovat moje informace studentům.)  Už slyším studenty – proč máme něco tak jednoduchého dělat tak složitě? Odpověď  je stejná, dnes ve škole jako kdysi dávno na vojně – z cvičných důvodů. Jde o ten čtrnáctibitový interface. Cílem studentských činností kolem programu testbed_1 není testovat schopnost studentů ovládat grafické výstupní funkce počítače. Jistě by se našli studenti schopní pokrýt velkoplošnou obrazovku vlastnoručne renderovanou animovanou grafikou v HD rozlišení,  dle vlastního scénáře. Ale cíl těchto cvičení je jiný – naučit studenty komunikovat s „cizím“ procesem skrze pevně definované („úzkopásmové“) rozhraní. Zkušenost mi říká, že přesně dodržet zadání je to, co působí studentům největší potíže. Zde budou mít nevýhodu – když nedodrží zadání, program nezobrazí nic. Ale i výhody – okamžitou zpětnou vazbu a v logovacím souboru veškeré údaje, podle kterých mohou diagnostikovat, co zvorali.

Optimismus

Vždy spolehlivý princip schválnosti by měl nyní zapůsobit a ten kýžený kus hardwaru, který se pokouším emulovat a bez kterého se už obejdu, by se mohl objevit na mém stole již příští pondělí. Uvidíme.