Zpoza Bosporu

Ano, až zpoza Bosporu dorazili na naši školu stážisté. Je dobré, že se o naší škole ví až v Ankaře. Tedy, pokud se o naší škole v té Ankaře ví. To byla jedna z informací, které jsem z Turků páčil, a oni mi (respektive mojí půvabné tazatelce) odpověděli. Ale moudrý z toho nejsem. Koho to zajímá, prohlédněte si to na

Příprava

Že u nás budou Turci a že jsem jedním z těch, kdo je budou učit, jsem se dověděl s asi týdenním předstihem. A také jsem dostal seznam jejich požadavků, co se chtějí učit. Moje první reakce (na ten seznam požadavků) byla jednobitová – „nesmysl“. Druhý den mě kolegyně, která tureckým stážistům zajiš’tovala program, vyzvala, ať tedy tu náplň pro nějakých 12 hodin programování upravím podle mých vlastních představ. Pokusil jsem se turecké požadavky přefiltrovat (aby dávaly smysl), setřídit a doplnit (aby témata pokud možno navazovala).  Současně jsem začal předělávat vybrané studijní materiály do angličtiny. Nikoho ze zůčastněných nenapadlo, že by výuka tureckých stážistů mohla probíhat jinak než v angličtině.

Další den se mi můj návrh učiva vrátil zpátky – předpokládám, že zkorigovaný tureckou stranou. Vrátil se v původní nesmyslné podobě. Na jednu stranu „náš zákazník – náš pán“. Ale na druhou stranu, nesmysly se mi špatně přednášejí. Rozhodl jsem se vyčkat příjezdu stážistů a problém učiva vyřešit v osobním styku. V té době jsem měl řádově deset webových stránek (hlavně výklad, a k němu některá cvičení) převedených do angličtiny. I tuto činnost jsem přerušil, odhodlán vyčkat dalšího vývoje. Udělal jsem dobře – ušetřil jsem mnoho práce. 

Střet s realitou

Existoval přesný rozpis, kdy kde Turci budou a kdo je tam má co učit. Ke známé militaristické poučce „žádný plán nepřežije střet s nepřítelem“ můžeme přidat dodatek „ani s tureckými stážisty“. Rozpis sem a rozpis tam, jednoho krásného dne se vyvrbili na naší škole, neočekáváni. E-mail, který na jejich příjezd upozorňoval, je předcházel o několik hodin, ale cestou uváznul kdesi v administrativním soukolí. 

Mnohokrát jsem se přesvědčil, že moje šéfová si vždy ví rady. Turky s veškerou patřičnou slávou uvítala a nasadila jim náhradní program – prohlídku areálu školy. Areál naší školy je pro podobnou činnost vděčný terén – rozsáhlý, členitý, místy tajemný, místy i ne zcela bezpečný. Prohlídka mohla být pro stážisty dost zajímavá.

Párkrát jsem se přesvědčil, že moje šéfová anglicky umí. Ale dělá mi radost, že mě občas nechá, abych jí jazykově kryl záda mojí středozápadní američtinou. I tentokrát. Ale ouha – komunikace se stážisty probíhala komplikovaněji, než jsme očekávali. České uvítání – přetlumočení z češtiny do angličtiny – ale co to?! Následovalo další tlumočení z angličtiny do turečtiny! V patnáctičlené skupině Turků rozumí anglicky tak čtyři nebo pět? Ale, jak tedy má probíhat výuka?

Jazyková bariéra nebyla jediným překvapením. Rozvrh stážistů připravený pro dvě skupiny po osmi studentech (aby se v počítačové učebně se šestnácti studentskými pracovišti stážisté vešli vedle studentů, kterým tam probíhá programování podle rozvrhu) byl zredukován na polovic, s tím, že stážisté budou ochotně sedět po dvou u jednoho počítače. Rozvrh stážistů původně využíval všechny vyučovací hodiny, ale bylo nám naznačeno, že osm ráno je zbytečně brzo.

Vyučování

Probíhala i další výuka a další činnosti pro stážisty, ale „moje“ z toho byla výuka programování. Ta byla rozvržena do dvouhodinovek (podobně jako programování pro moje kmenové studenty). Podobné (nebo stejné) byly i další okolnosti. Veškerou probíranou látku mohou studenti sledovat na webu, ve školním e-learningovém prostředí, ve formátu HTML. Stejně tak i zadání všech cvičení.  (Pro stážisty byly některé z těchto stránek anglicky.) Na začátku každé dvouhodinovky na projekční ploše zobrazím téma dne. Témata jsem určoval podle mého upraveného rozpisu a nikoli podle původních tureckých požadavků, ale nikdo neprotestoval. Kvůli jazykové bariéře jsem si nalezl dvě skupinky, které jakžtakž komunikovaly anglicky, a u nich jsem dohlížel, aby správně pochopily zadání cvičení a aby cvičení dotáhly do zdárného konce. Odměnou mi byla nefalšovaná radost stážistů (a stážistek – viz video) z úspěšného splnění úkolu.

Všiml jsem si, že stážisté nevystavení dohledu pedagoga se věnují přesně stejné činnosti, jako mí kmenoví studenti – hraní on-line her. Žertem jsem na to upozornil tureckého učitele, který skupinu stážistů doprovázel. Se smíchem jsme se rozešli každý do jiného koutu učebny. Když jsem se po chvíli ohlédl, seděl u počítače ten učitel a tu on-line hru hrál on.

Jiný kraj, jiný mrav

Asi by mě nenapadlo řešit oděv a obecně vzhled u stážistů z partnerské školy v Německu (ale čtenáře by to mohlo zajímat – mají slušivé školní uniformy). U Turků to považuji za významné. Jde zejména o způsob vnímání Turků našimi studenty, který je, k mému překvapení, odlišný od mého.  Po více než desítce let práce v zemích se silnou tureckou menšinou jsou mně osobně Turci velice sympatičtí a beru je jako jeden z běžných evropských národů. V takové Vídni si člověk všimne Turkyně pouze tehdy, je-li po muslimském způsobu zahalená. Někdo si možná neuvědomí, že 90 nebo více procent Turkyní nevnímá, protože se ničím neodlišují. To v Salzburgu je to jiné – vydám-li se do turecké čtvrti za extra chutným a levným jídlem, nemohu pochybovat, že všechny ty dívky a dámy na ulici i v restauracích, které délkou minisukní a úsporností triček a blůziček dávají na frak rodilým Rakušankám, rozhodně jsou Turkyně. 

Vůbec mě nenapadlo, že mí studenti budou Turky považovat v první řadě za muslimy. Toto jsem se mým studentům snažil vymluvit (asi bez úspěchu), ale s Turky samotnými jsem to neprobíral. A jak vypadali? Podle očekávání, pro diváky tureckých televizních seriálů. A jejich oděv? Ty tři studentky, které se střídavě účastnily mých hodin, bych popsal jako „nenápadně elegantní“ (což je přibližně stejně, jako moje české studentky). Ani náznak jakéhokoli závoje či šátku. A studenti? Přesně stejní, jako moji čeští studenti.  Trička, mikiny, džíny. Opět, kdo chce vidět, prohlédněte si to na