Mí studenti nejsou hloupí. Pokud nedosahují žádoucí studijní výsledky, respektive nedosahují žádoucí studijní výsledky stabilně, je to proto, že jsou líní.
Lenost sama o sobě je příznivá vlastnost, pokud způsobuje, že lidé se snaží vykonat požadovanou práci s co nejmenším úsilím.
Jenže někteří studenti na to jdou obráceně – minimalizují svoje úsilí tak, že požadovanou práci nevykonají. Jelikož předpokládám, že studenti se naučí provádět určité činnosti právě tím, že je opakovaně provádí – nejprve podle návodu a pod dohledem, postupně návodů a dohledu ubývá – je tento přístup studentů zcela špatný. Neboť pokud student přestane činnost provádět, nelze očekávat, že se ji naučí.
Proč studenti neprovádí uloženou činnost? Nevadí jim, že se látku nenaučí? Neděsí je blížící se maturita? Zdá se, že nevadí a neděsí.
Odhaduji, že nesnáz je v nedostatečné (nebo nulové) motivaci studentů.
Jak zvýšit motivaci studentů?
Zdá se, že motivace studentů prudce vzrůstá, jakmile se přiblíží termín pololetní či celoroční uzávěrky klasifikace. Tehdy někteří studentští experti dokáží za 15 minut provést a mně předvést činnost, kterou jsem z nich marně páčil dlouhé týdny.
Bylo by pěkné dokázat navodit iluzi blížící se klasifikační uzávěrky. Než dokážu toto, zkouším jiné postupy. Které jsou nejúčinnější? Nepomáhá pětka do učitelova notesu. Pomáhá pětka do notesu a posléze zobrazená na projekční ploše, popř. na webové stránce, kterou si student může zobrazit na svém zařízení.
Poznámka pro utajovače osobních údajů: Na té webové stránce se známkami nesmí být jména studentů, tak se to musí řešit jinak.
Pokud je doba „obrátky“ zadávaných úkolů v řádu týdnů, postačí i obrátka údajů na webu v řádu týdnů. Jenže co s údaji „okamžitými“, se známkami typu „děláte to úplně špatně – pět!“ a „děláte něco jiného, místo abyste pracoval na zadaném úkolu – pět!“ ?
Pokusil jsem se obrátku zveřejňovaných údajů o známkách výrazně zrychlit. V současnosti mám k dispozici program, který umožňuje pořízení, záznam, vyhodnocení a zveřejnění známkovacích údajů v řádu minut, a je-li důvod spěchat, desítek vteřin. Nemohu to objektivně prokázat, ale můj subjektivní dojem je, že se zvýšil zájem studentů o známky. Projevuje se zvýšenou zpětnou vazbou, studenti se více zajímají „za co?“ a „proč?“ a také více upozorňují na okolnosti, kterými mohou být jejich známky příznivě ovlivněny.
Využití programu v různých předmětech
Z hlediska nasazení a využití známkovacího programu rozlišuji dva druhy předmětů – předměty typu „P“ a předměty typu „A“.
V „pomalém“ předmětu typu „P“ studenti pracují převážně individuálně, volí si svoje tempo práce (a já dohlížím, aby ono tempo nebylo nulové) a do jisté míry si mohou zvolit, kdy mi oznámí dosažení té které dílčí etapy. Spolupráce mezi studenty není potlačována, ale občas dostávají studenti „individualizované“ zadání, a tehdy „opisovat“ má smysl jenom pro ty studenty, kteří látku obstojně ovládají. Za jednu hodinu student dostane minimálně jednu známku, a je-li aktivní, tak dvě, a pokud k sobě nějak přitáhne moji pozornost, tedy tři. Tři je maximum.
V „rychlém“ předmětu typu „A“ existují dva režimy:
Ve „společném“ režimu všichni studenti řeší stejný úkol, přičemž zpravidla řešení prezentuje jen jediný z nich. Spolupráce mezi studenty se spíše nepředpokládá, ale není potlačována, pokud nenarušuje činnost ostatních (t.j. pokud nevyrušuje).
V „individuálním“ režimu všichni studenti zpravidla řeší (do jisté míry) podobný úkol, přičemž každý prezentuje svoje řešení. Spolupráce mezi studenty se nepředpokládá, a občas (při písemkách) je potlačována.
Stručně lze předmět typu „A“ charakterizovat tak, že kromě hodin, kdy vykládám, je vše, co student řekne nebo napíše, hodnoceno a známkováno. V případě ústního projevu ihned. Student může za hodinu získat jedinou známku (např. z písemky), ale klidně také tři nebo pět.
V hodinách typu „P“ již program používám, s výše uvedenými přínosy. Neočekávám, že by tyto hodiny vyžadovaly (či dokázaly uplatnit) nějaké radikální vylepšení vlastností programu.
V hodinách typu „A“ jsem program zkoušel použít, a narazil jsem. K mému překvapení jsem narazil na moje vlastní omezené schopnosti!
Obrátka zadávání úkolů, studentských odpovědí a známkování je zde v řádu vteřin.
První zádrhel byla nedostatečná rychlost programu, ale to jsem snadno a rychle vyřešil (jednotlivá úprava programu mi trvá cca 2 dny).
Druhý problém nastal, když jsem chtěl program použít místo mého učitelského notesu. V notesu jsou stránky pro třídy a učební skupiny, řádky pro jednotlivé studenty a kolonky pro známky – to přece program dokáže také! Program to samozřejmě dokáže. Tak kde je chyba?
Až teprve při testování programu jsem si uvědomil, na co potřebuji svůj notes nejvíc. Abych viděl, kdo ještě nebyl vyvolaný (a samozřejmě, kdo ještě nebyl vyvolaný dvakrát, třikrát, atd.). V notesu to vidím na první pohled, ale na obrazovce jsem ztrácel dlouhé vteřiny, než jsem se zorientoval. Poté, co jsem si program vyvolal na obrazovku – stále na té obrazovce být nesměl, blokoval by další činnost.
Obsah obrazovky monitoru stolního počítače v učebně je – samozřejmě! – totožný s obsahem projekční plochy, kterou vidí studenti. Technicky realizovatelné jsou i další alternativy (kdy obsah obrazovky a projekční plochy není totožný), ale prakticky použitelná je právě jen tato jediná.
Usoudil jsem, že obrazovku stolního počítače – už i tak přeplněnou dalšími velice potřebnými údaji – musím oželet.
Známkovací program mohu naštěstí provozovat i na tabletu. Tedy jsem to zkusil s tabletem. Ale nastal stejný zádrhel – i když obrazovku tabletu zabírá jenom ten jediný program, když chci zjistit, koho vyvolat, trvá mi to pár vteřin. To je nepřípustně dlouho!
Nezbývá než programu přidat další okno – takové, na kterém budou potřebné údaje zobrazeny mnohem výrazněji a nápadněji. A to nové okno může být celkově menší, nežli dosavadní okna „celoplošná“. Pak se uvidí. Možná se známkovací program i vrátí na obrazovku stolního počítače v učebně.
Úzké hrdlo
Základním úzkým hrdlem a facilitou, jejíž omezená kapacita omezuje vše ostatní, je projekční plocha. Její rozměr je standardní, a aby ji mohli sledovat všichni studenti (i ze zadní řady), musí písmo mít jistou minimální velikost. Nemá tedy smysl zvyšovat rozlišovací schopnost. Běžné projektory mají mizernou hloubku barev, ale ani zlepšení tohoto parametru by znatelně nezvýšilo informační tok. Jediné, co by pomohlo, je zvětšení projekční plochy. Soudím, že studenti by dokázali vnímat současně dvě standardní projekční plochy, a předpokládám, že i běžný stolní počítač by takové dvě plochy dokázal obsloužit, za přijatelnou cenu.
Pochybuji, že mi škola v dohledné době takovýto luxus – dva projektory v jedné učebně – pořídí. Zajímalo by mě, zda i jiní učitelé by toto uvítali.
