Umí žáci psát výpisky?

Umí mé děti psát výpisky? Tato otázka se objevila na sociální síti a posléze v jedné webové diskusi o činnosti učitelů a žáků v době koronavirové kalamity. S podtextem, že většina žáků to neumí, a že by je to škola měla naučit. Nebo alespoň učit.

Schopnost pořizovat výpisky z ústního výkladu učitele spolu se schopností zapamatovávat si údaje jejich opisováním patří do košíku užitečných schopností z doby před-počítačové (přesněji před-pédéáčkové, před-smartfounové a před-tabletové). Ale tato doba dávno pominula, a ruční opisování již existujících textů považuji za nesmyslné a nežádoucí.

Může se stát, že žákům nic jiného nežli ruční pořizování výpisků nezbývá. Asi stále existují učitelé, kteří svůj výklad žákům poskytují výhradně ústně nebo napsaný na tabuli – obojí z hlediska dalšího zpracování studenty stejně nepoužitelné. Možná existují učitelé, kteří se zdráhají neomezeně zveřejnit svoje vlastní výukové materiály (jeden pracovník vedení naší školy s existencí takových učitelů-utajovatelů napevno počítá). Nic z toho nepovažuji za dostatečný důvod, abych to žáky učil.

Řešíme tedy problém, jak přenést (již pořízené, na mediu zaznamenané) údaje od učitele k žákům tak, aby se žáci tyto údaje (co nejsnáze, co nejpohodlněji) naučili. Jenže co zde znamená ono „naučili“ ? Aby si je zapamatovali? Ne nutně! Jde o to, aby žáci ty předané údaje uměli používat. Nejlépe, aby žáci ty předané údaje uměli používat v reálném čase. Domnívám se (nejsem si úplně jistý), že nutnou podmínkou pro „používat v reálném čase“ je „vyhledat v reálném čase“.

Široce rozšířené technické prostředky (smartfouny, tablety, netbooky) poskytují možnost jít na věc jinak, nežli v době studia mých rodičů. 

Předně, učitel musí údaje předávat v čitelné a zaznamenatelné formě. Ne (nebo dejme tomu nejen) ústně nebo načmárané na tabuli. Ne (nejen) jako „prezentaci“ ve formátu .ppt . Formát .pdf má svoje výhody (hlavně z pohledu učitele) i nevýhody (z pohledu žáka). Všestranně ideální se jeví formát .html .

Dostane-li žák údaje v takovéto formě, co s nimi učiní?

1) Zběžně prohlédne, zda je to to, co to má být. Že nedošlo k záměně, že nedošlo k poškození při přenosu, že chápe obsah.

2) Zaznamená do své osobní databáze. Při té příležitosti zváží, kam přesně to umístí. Nejspíš přejmenuje. Možná i rozdělí na několik částí.

3) Začlení do své osobní databáze. To je to hlavní umění, které musí nastoupit místo schopnosti pořizovat výpisky. „Natáhnout“ odkazy z nového balíku údajů do stávající databáze, a „natáhnout“ odkazy ze stávající databáze do nového balíku. Barevně zvýraznit. Zvětšit, zmenšit. Prostorově upravit. Na to všechno je HTML „jako dělané“.

 BTW, na podobné téma píše na rvp.cz Ludmila Kovaříková v článku Hyperlinkové psaní. I když to vidí dost jinak než já. Paní Kovaříková ve svém článku nezmínila HTML ani jednou. Naopak já považuji znalost HTML za podstatnou, pro žáky nepostradatelnou. Znalost, a schopnost (a dokonce odhodlání!) vyjadřovat se pomocí HTML. 

 

Hyperlinkové psaní

Autor: Ludmila Kovaříková