Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

Archiv za Srpen 2017

Statistika, nuda, cenné údaje

Všichni známe půvabnou televizní pohádku, kde školák pouhým odkazem na statistiku zbaví království nenasytného draka. Tak funguje statistika … v pohádkách. A tak fungují v pohádkách školáci.

Dostala se mi do rukou statistika vybavenosti amerických škol „technologiemi“, kterou publikoval Education Week v článku „Data Dive: Devices and Software Flooding Into Classrooms“ (volně přeloženo Ponor do dat: Technické a programové vybavení zaplavuje učebny). Nejvíc mě zaujal přehled připojení škol na Internet. Federální komunikační úřad (nebo komise, prostě FCC) stanovila požadované rychlostní minimum,  100 kilobitů za sekundu přepočteno na jednoho studenta, a školní okrsky závodí, který toho dřív dosáhne. Od roku 2013 do roku 2016 zaznamenáno zlepšení o 30 procent.

Bylo by zajímavé zjistit, jak se ten statistický údaj zjišťuje a zda se ověřuje, a zda je do něj také nějak zahrnuta spolehlivost, stabilita a rovnoměrnost onoho připojení. A proč vůbec školství převzalo takovéhle kriterium. Zda se ona rychlost připojení vztahuje na všechna zařízení (BYOD) připojená do školní Wifi sítě, nebo zda je připojení vyhrazeno pouze pro školní zařízení.

Jak konkrétně se to zjišťuje nevím. Ale nedivil bych se, kdyby se ten údaj nijak zvlášť neověřoval a kdyby jej školství převzalo proto, že prostě je k dispozici (péčí FCC), aniž by se kdokoli ze školy či ze školství musel namáhat jej měřit. Pak se samozřejmě jedná o signál přivedený ke zdi školní budovy, a co si s ním příslušná škola dělá dál nikdo neví.

Třeba se v Americe rozumí samo sebou, co se s tím signálem děje dál, uvnitř školy. Nebo to nikoho (alespoň na federální úrovni) nezajímá. Třeba ten údaj naznačuje cosi o kvalitě vnitřní sítě školy. Nebo nenaznačuje, a pak mi připadá hodně, ale opravdu hodně zbytečný.

A jak je to v Česku? Nebo raději, jak je to v Motole? Každopádně škola má připojení na Internet. Ale přepočítávat rychlost připojení na jednoho studenta by mohlo zajímat leda ministerské úředníky. Výrazně důležitejší je propustnost a spolehlivost vnitřní školní datové sítě, a ta je nevalná. A co se týče připojení na Internet, velice záleží na místě a na zařízení. Mimo učebny bych studentům přál co nejrychlejší a co nejširokopásmovější připojení. Ale v učebnách, tam je to jiné. V mojí jazykové učebně mají studenti povoleno používat zařízení typu BYOD bez omezení, včetně při psaní písemek. Používání on-line slovníků jim doporučuji, používání on-line překladačů jim rozmlouvám (ale některým studentům neúspěšně, takže si na tom vlastním přičiněním „rozbijí hubu“ – nevím čím to, že ty on-line překladače tolik „vorají“ gramatiku), vypracování testů a písemných prací v digitální formě a zasílání e-mailem na moji adresu dokonce zvýhodňuji proti papírové verzi.  V počítačových učebnách má každý student k dispozici školní desktop s připojením do školní sítě. Moji studenti programování sice smějí používat BYOD, ale kromě studentů maturitního ročníku připravujících svoji profilovou maturitní práci  by použití BYOD při vyučování působilo přinejmenším podezřele a přilákalo by moji pozornost, což si většina studentů rozmyslí.

V obou výše zmíněných případech (jazyková učebna, počítačová učebna) je připojení k Internetu do jisté míry žádoucí (nikoli nezbytné!), ale rozhodně není potřeba připojení vysokorychlostní. Naopak se obávám, že čím bude připojení rychlejší, tím více bude svádět studenty k nejrůznějším nezbednostem neboli k – z hlediska výuky – nežádoucím činnostem.

Situaci v počítačových učebnách se rozhodla vyřešit jedna moje odvážná kolegyně. Ve věci přístupu na Internet (podobně jako v dalších podobně závažných záležitostech) se musí rozhodnout pro jednu ze standardních alternativ: plošný zákaz všeho, plošné povolení všeho, selektivní zákaz, selektivní povolení. U selektivních opatření si lze navíc vybrat, zda budou nastavená napevno a trvale, nebo zda je budou moci jednotliví učitelé v reálném čase upravovat (přenastavovat) pro jednotlivé třídy a pro jednotlivé vyučovací hodiny.

Výhody a nevýhody jednotlivých opatření si lze představit. Plošné povolení všeho by byla bezpečnostní zhouba pro OS typu Windows. Nebezpečí u selektivních opatření nastavitelných v reálném čase mě nenapadlo a musela mi je vysvětlit kolegyně.

Technicky lze zajistit i individuální nastavení zákazů a povolení specifické pro každého jednotlivého studenta. Ale to by asi byla noční můra pro administrátora takového systému.

Ještě nevím, jakou alternativu moje odvážná kolegyně nakonec zvolí. Každopádně lze očekávat, že pokud bude zvolený systém studentům dostatečně spolehlivě bránit v jejich nezbednostech, pokusí se jej přechytračit. Mohlo by dojít k „souboji títánů“: my budeme zjemňovat a zesilovat naše detekční a obranné mechanismy, studenti budou zdokonalovat svá maskovací opatření. Což by bylo skvělé – studenti by zlepšovali svoji schopnost ovládat počítač nebo dokonce svoje schopnosti programátorské …

Data Dive: Devices and Software Flooding Into Classrooms