Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

Archiv za Únor 2014

Greenfoot Chronicles – sázka na military

Programování je radost. Potěšení. Záliba, zábava, relaxace. Pro někoho koníček a současně živnost. Prostě cosi příjemné, žádoucí, vyhledávané.
Avšak soudě podle jejich chování na hodinách, pro některé (menšinu, díkybohu!) moje studenty je programování ztráta času, otrava a buzerace. Kdyby programování považovali alespoň za sice nepříjemnou, ale přesto povinnost, mohl bych si jako učitel nejspíš blahopřát. Avšak, žel, není tomu tak. Programování je pro ně cosi, co je třeba okázale ignorovat a hlavně se neztrapnit tím, že mu věnují sebemenší pozornost, natožpak úsilí.

Varování: následující text obsahuje product placement!

Abych čelil výšeuvedeným negativním a nekonstruktivním postojům, rozhodl jsem se nalíčit na studenty návnadu. Návnadu v podobě programovacího prostředí Greenfoot. Hejbá se to, vybuchuje to, a když si s tím dám trochu práce, bude to i střílet, obecně tedy bojovat a studentům to dá šanci vyhrávat.
Formálné se to i vejde do tématického plánu, je to vlastně opentlená Java a ta spadá do žádoucí kategorie Objektově Orientovaných jazyků.
Tak tedy hurá na Greenfoot.

Kdysi dávno jsem si stáhnul stand-alone verzi programového prostředí Greenfoot. Jak ta se mi dnes hodí! Žádná instalace – ani já a samozřejmě ani mí studenti nemáme administrátorská práva na studentské počítače – a já potřebuji mít provozuschopný Greenfoot TEĎ (a ne až si na mne najde čas vrchní administrátor). V balíku je obsažen i javovský JDK, a opět, navzdory odstrašujícím hláškám, žádná instalace. Stačí umístit na disk přislušného počítače a jenom Greenfootu sdělit, kde JDK najde.

Často studentům připomínám, že v mém kurzu je naučím programovat, ale zacházet s počítačem je musí naučit někdo jiný a jinde. Ale nedá se nic dělat, aby se věc pohnula kupředu, tak některým přece jen musím vysvětlit, jak rozzipovat zakryptovný soubor. A některým to ukázat, a za některé udělat sám.
Ale jinak dobrý, Greenfoot všude na druhý pokus (nejdříve chce JDK) nabíhá a studenti se pouští do hraní. Ne všichni, zázrak jsem neočekával, ale podstatná část. Sláva!
A je tu první úkol: Přeprogramujte scénář „Lander“ (neboli přistání raketky na Měsíci) tak, aby raketka bezpečné přistála a nevybuchla.
Studenti se pouští do díla. K mému nadšení i ti nejvétší flákači.
Čekám. Studenti kutí. Výsledky žádné.
Čekám. Čekání je nekonečné.
Jeden ze studentů hlásí úspěch. Nadšeně se jdu podívat. Údajný úspěch spočívá v tom, že student dokáže přistát při ručním řízení.
„Pěkné. Ale nepochopil jste zadání – vy to máte NAPROGRAMOVAT! Aby to přistálo samo!!“
Další a další studenti si zkouší přistát při ručním řízení. V pořádku, musí zjistit, co to obnáší.
Další studenti si hrají s prostředím a s ikonkami, obměňují možné i nemožné. Na jednu stranu vítaná zvědavost, na druhou stranu nežádoucí odbíhání od tématu. Ach jo.
Čekám. Nadšení mě opouští.
Konečně přichází první výsledky. Ano, raketky studentů bezpečně přistávají na Měsíci a při dosednutí nevybuchují.
Čtu si upravený program prvního řešitele. Ale hrome, vždyť mechanismus spouštění motoru vůbec není upraven. Raketka bezpečně přistává aniž by použila motor? Jak to?
No jistě, švindl.
Čtu program druhého řešitele, třetího. Všechno švindl.
Všechna řešení všech úspěšných řešitelů jsou založena na švindlu.
Rozhoduji se uznat všem švindlířům jejich řešení a známkovat „za jedna“. Konec konců, řešitelé sice neprojevili smysl pro fair play, ale porozumění upravovanému programu ano. Aspoň ti, kteří to neopsali od spolužáků. Pár takových snad existuje.

Každopádně příští zadání musí být neošvidlovatelné.